Č. p. 6 stará libocká škola a č.p. 282

Roku 1823 u staré farní školy, do níž ještě dítky z Košíř (1803) a z Nebušic (1814) docházely, postavena byla na pozemku král. česk. zemských statků nová dvojtřídní přízemní školní budova, která přístavbami ( r. 1875, 1879 a 1889 a 1896) vzrostla v dnešní budovu. Kromě uvedených obcí byly sem přiškoleny obce Zlejcín [Zličín] a Řepy (do r. 1864) Vokovice, Veleslavín (do r. 1885), které mají nyní své vlastní školy. ….Vydání t.č. zákonů spolčovacích a shromažďovacích využili na zdejším obvodě učitelé, nemohouce se spoléhati na zaopatření se strany státu, ku založení si spolku v Liboci r, 1869 pod názvem „Budeč Hostivická“, který měl za účel vzájemné podporování učitelů, jejich vdov a sirotků. Po rozdělení škol. okresů přeměněná na „Budeč Podbělohorskou“ jejíž předsedou jest od prvního počátku řid. uč. Frant. Sedláček. Spolek má 60 členů. [s.42b]

Školní kronika 1. část (1925 – 1931) Školní kronika 2. část (1931 – 1936) Školní kronika 3. část (1936 – 1940)
Škola v Liboci na dobové fotografii. Za povšimnutí stoji též pavilon z Národopisné výstavy z r.1895 (vpravo), patřící k hospodě „U Kučerů s č.p.36“ (vlevo)
Bývalá libocká škola s kostelem patřila a stále patří k dominantě obce.
Libocká škola dnes slouží dál jako Domov svaté rodiny, domov pro osoby s mentálním postižením.
Nahoře: Libocká škole vlevo, celkový pohled na Liboc vpravo. Dole: Vlevo celkový pohled, sokolovna v popředí a hospoda „U České koruny“ vpravo,
Před školou je pomník obětem 1. světové války s nápisem MRTVÝCH BOJOVNÍKŮ SDRUŽENÉ KORPORACE LIBOCKÉ
Za těmi dveřmi byla v suterénu školy umístěna hasičská zbrojnice.

VZPOMÍNKA NA PRVNÍ SLEČNU UČITELKU

Ing. Jana Fafejtová

Učila nás v první a druhé třídě v obecné škole v Praze Liboci, kam jsem začala chodit za války v roce 1944. Byla velice hezká a hodná a jako děti jsme na ni mohly oči nechat. Měla krásné křestní jméno Valérie, dále se jmenovala Šedivá. Líbila se nejenom nám, dětem, byla středem zájmu i mnohého z našich tatínků, kteří na ní také oči mohli nechat. Samozřejmě, že se líbila i mému tatínkovi a díky tomu, vlastním i dvě její maličké momentky, na kterých se mému tátovi podařilo, kdesi ve Hvězdě, slečnu učitelku fotoaparátem v roce 1946, zachytit.

Chodila velmi moderně oblečená, milovala kostkované sukně a sukně skládané. K tomu vždy svetříky a nebo blůzy. Na hezkých, světle kaštanových vlasech nosívala často barevnou rádiovku. Pusu si malovala červenou rtěnkou a pořád se usmívala. Byla válka a tak bývala obuta do bot s podpatkem ve tvaru klínu vyrobeného z korku, tak zvaných „korkáčů“, což byla v té době nevyhnutelná válečná náhrada za kůži, ale zároveň klínový podpatek představoval značnou módnost v obutí. Tohle mi zase vysvětlovala moje máma, která se s módou také hodně přátelila a uměla si poradit i v bídě. A navíc moje máma patřila mezi ty maminky, kterým se slečna učitelka líbila a obdiv tatínků ji nechával v úplném klidu.

Slečna učitelka Valérie Šedivá nás tedy učila za války a už v první třídě jsme měli němčinu. To pak slečna přinesla z kabinetu několik papírových barvotiskových podlepených plakátů nahoře se šňůrkou pro zavěšení na tabuli. Papírový obraz zavěsila a dřevěné ukazovátko zastavovala na jednotlivých namalovaných předmětech, vyslovovala jejich označení německy a my jsme to pak všichni, najednou, nahlas opakovali. Skoro vždy tam bývala namalovaná die Lampe, nevím proč, právě lampa. Do hodin němčiny občas zavítal i inspektor s nějakým německy hovořícím člověkem. Celé to bylo asi jen formální, protože nikdo ve třídě nerozuměl němčině onoho člověka a naopak on nemohl rozumět nám a to ani to die Lampe.

Všechny malé děti dostávaly tehdy ve škole, pro posílení zdraví, rybí tuk. Bylo to opravdu odporné a některé z dětí to nemohly ani spolknout. Slečna učitelka nám každému tu lžícovou dávku nějak do pusy dopravila a pak nás po jejím spolknutí vždy pohladila. Kvůli tomu pohlazení to všechny děti zvládaly. Fuj! Opravdu ta rybina byla hrozně ošklivá, ale to pohlazení zato stálo. Myslím si, že se to tehdy polykalo jen jednou společnou lžící. Samozřejmě, že to nikomu nevadilo.

Slečna učitelka měla neuvěřitelně krásný rukopis a každé naše vysvědčení bylo toho dokladem. Každé vysvědčení se tehdy opravdu tvořilo jako jedinečný originál a celé ho vypisoval vždy třídní učitel. Slečna nás učila dva roky. V té době a ještě dále, byl ředitelem pan Jaroslav Štolle z Liboce z ulice „Za vokovickou vozovnou.“ V první třídě a to hned v prvním pololetí bylo mé vysvědčení s jednou známkou a to jedničkou a bylo vypsané na tiskopisu už německy jako „Schulnachricht – Školní zpráva“. Byl to rok válečný, kdy jsme dost často za houkání sirén utíkali do školního krytu, tam se báli a čekali až opět sirény oznámí konec náletu. Na konci roku to opět byla „Školní zpráva“, ale už bez německého textu – bylo totiž konečně po válce! Vysvědčení má na své zadní straně datum 12.6.1945.

Pak se slečna Valerie Šedivá vdala a ze školy odešla. Ještě si pamatuji, že jsem se později šla k ní domů podívat na její mimino. Byla jsem tehdy ohromena nejenom miminem, ale i domem, ve kterém paní učitelka bydlela a ještě více jeho zahradou. Dům, který dosud stojí, byl postaven vlevo, hned u hlavního vstupu do Hvězdy naproti restaurace „U Holečků“. Zdál se mi tehdy obrovský a také zahrada, ve které stál, tyhle rozměry měla. Určitě jsem tehdy byla i uvnitř toho domu, ale jen mlhavě si uvědomuji, že tamní zařízení bylo zcela odlišné od funkcionalistického bytu mé mámy a táty v Jenečské ulici. Nejživější vzpomínku mám bezesporu na rozlehlou zahradu obepínající starý, solidní dům. Působilo to, jako naprosto přirozené pokračování vlastní obory, přesto, že byl celý dům od obory oddělen oplocením. Bylo tam jen mnohem víc světla než v oboře, to bych odpřísáhla i teď, po letech. A v blízkosti domu kvetly určitě kytky – asi růže. A od branky vedl k domu takový nepravidelný chodník, vydlážděný kameny.

Kdykoli jsem i v hodně pozdějších letech šla kolem, vždy jsem nakukovala pletivem do té malebné, tak trochu lesní zahrady a prohlížela si její keře, stromy a samozřejmě, že mé pozornosti neunikala ani poměrně veliká vila. Tehdy vůbec býval takový dobrý zvyk, že do všech zahrad se dalo z chodníku nahlédnout, ona totiž i úprava zahrad cosi vypovídala o vlastním majiteli a on to moc dobře věděl. V současné době jsou pozemky většinou neprodyšně uzavřené a kolemjdoucí už „nakukovací“ možnost nemá. Bohužel, takto je to dnes i u vily ve které kdysi žila moje báječná první paní učitelka, Valérie Šedivá, v ulici Libocké. Nějaká skulina k nakukování se tam dá najít ještě i dnes – vím to zcela určitě!

Tady v tomto domě č.p. 282, žila paní učitelka Valerie Šedivá, na kterou si zavzpomínala paní ing. Jana Fafejtová.

Žáci libocké školy, tak jak léta ubíhala.

Kdybyste chtěli tuto galérii doplnit neb někoho pozdáváte, Podělte se s námi o vzpomínku.

Vokovická škola

Libocké děti chodili také do školy ve Vokovicích.

Vokovická škola dnes
Vokovická škola na dobové pohlednici
Vokovická škola na dobové pohlednici

Mateřská školka v budově libocké školy

V libocké škole byla zřízena v roce 1927 i mateřská školka, jak dokazuje i zápis ve školní matrice

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *