Č.p. 10 Statek „U Durasů“

Statek čp. 10 a k němu kdysi patřící chalupy, postavené na pozemcích statku, čp. 42 (později hospoda "U Veselých") a čp. 43 (blízko potoka za ohybem cesty k Ruzyni) a čp. 9 "U Kubátů" naproti statku, tvoříval po staletí na západě a na severu okraj středověké vsi Liboc. Spolu s nimi a také s řadou dalších domků v ulici Pavlovské, Litovické a na začátku ulice Ruzyňské, postavených až na zlomu 19. a 20. století, sdílí v polovině sedmdesátých let století dvacátého stejný osud. Celá tato část staré Liboce byla zbourána a uvolněný prostor zastavěn malým moderním sídlištěm výškových domů.
Statek čp. 10, nazývaný ve starých písemných dokumentech "dvůr" a později "velkostatek", vytvářel svým mimořádně výrazným a působivým hlavním obytným stavením velkou rozlohou dvořiště a mimořádně výhodným umístěním v libocké osadě, skutečný střed starobylé selské vsi, jejíž jádro při březích Litovického potoka pokračovalo dále na východ statky a chalupami s popisnými čísly 11 až 18. Obytné stavení statku, hledící průčelím k jihu, k potoku, tak jak je vidíme na obou fotografiích pana Antonína Rothbauera z Liboce z doby těsně před zbořením, vypadá spíše jako nějaký zámeček, a tak také bylo často označováno a hodnoceno. Především na první fotografii vidíme rozlehlé patrové stavení o sedmi okenních osách, z nichž druhé, čtvrté a šesté okno je v patře nahrazeno třemi arkýři. Prostřední z nich, dominantní, o lichoběžníkovém půdorysu, je ukončen nad okapní římsou pěknou věžičkou s cibulovitou bání, zakončenou lucerničkou a korouhvičkou. Oba postranní arkýře o trojúhelníkovém půdorysu, jsou nižší, a také jejich zastřešení u okraje střechy je méně výrazné. Přísně symetrické ztvárnění průčelí je na západní straně jaksi porušeno přidáním ještě dalšího článku fasády s jednou okenní osou. Je to vlastně štít do hloubky postaveného traktu jednopatrové hospodářské budovy, ohraničující na západě dvůr, uzavřený i na severu i na východě dalšími budovami. Celý další prostor velké parcely vyplňovala vždy rozsáhlá zahrada v terénu stoupajícím do výše od Libocké ulice k návrší, na kterém je položeno těleso železniční trati.
Charakter jakéhosi zámečku podtrhuje i vyřešení vjezdu do statku. Je začleněn do průčelí jako průjezd na konci podélné budovy a je i nad ním v patře okno pokoje. Definitivní dotvoření obytného stavení do konečné, skoro honosné podoby lze časově umístit do poloviny devatenáctého století. Na lavírované kresbě význačného českého vedutisty Josefa Sembery (1794 – 1866), která byla pod názvem "Letohrádek Hvězda na Bílé Hoře" k vidění na výstavě "Praha v díle Karla Postla a jeho žáků" v Muzeu hl. m. Prahy, je vidět v dálce průčelí statku čp. 10 ještě bez arkýřů a s vjezdem vraty vedle budovy. Kresba je datována 1825 a je kreslena od západu, od Ruzyně, takže je za oborou vidět v dálce i část Liboce.
Celý objekt čp. 10 byl zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek na obvodě Praha 6. Text popisu chráněné památky nezdůrazňuje ani tak architektonickou nebo historickou hodnotu staveb, hodnotí spíše celek statku jako ukázkově zachovaný doklad hospodářského objektu velkého rozsahu. Zdůrazňuje spíš "rozlehlý hospodářský dvůr na velké parcele oválného půdorysu, obehnané ohradními zdmi, zpevněnými opěrnými pilíři. Vznikl pravděpodobně ve druhé polovině 18. století, avšak starší původ není vyloučen."
Tento závěr odborného posouzení lze potvrdit pohledem do historie, pokud ji můžeme vystopovat v dochovaných dokladech. Sled majitelů, tak jak je dochován v nečetných zápisech, svědčí o tom, jak se statek čp. 10 lišil od ostatních selských usedlosti v Liboci. Označení "dvůr" se tu užívá výhradně jen u čp. 10, ostatní stavení jsou statky a chalupy, pro které je charakteristické staleté zabydlení rody vrostlými do libocké vsi, rody s dominujícími a četnými jmény Kubrů, Holečků, Šestáků, Tůmů, Rusů, Urbanů, Tučků aj., rody mezi sebou propojenými mnohými příbuzenskými svazky. Jejich jména se ostatně houfně vyskytovala i v sousedství Liboce, ve Veleslavíně a Břevnově, v Ruzyni a Řepích, a také i ve vesnicích za Šárkou. Statek, dvůr čp. 10, takovou rodovou kontinuitu postrádá. Často měnil držitele; nenašel jsem ani jeden případ pokračování v držbě v další rodové generaci. Byl vždy spíš majetkem než domovem, většinou v něm držitelé ani nebydleli a nechali jej obhospodařovat správci, nebo jej prostě pronajímali. Už v prvním dochovaném záznamu držitelů libockých hospodářství v písemném elaborátu Josefinského katastru z r. 1775 se s tímto jevem setkáváme. U popisného čísla 10 (tehdy bylo poprvé zavedeno číslováni domů – popisná čísla platí dodnes) je majitel uveden jinak, než u ostatních libockých domů; mluví se tu o P. Witkowi ze Salzburku, na jiných místech ze Saltzbergku, jako o někom, kdo tu nebydlí, kdo majetek jen vlastní a platí z něj daně. Formulace v záznamu o čp. 10 "jemu patřící" se pak opakuje i u chalup čp. 42 – 43 jako "k tomu domu patřící".
O šedesát let později, v seznamech Stabilního katastru z r. 1840 je statek čp. 10 uváděn ve stupnici daňového hodnocení podle výměry polí a luk jako jeden ze čtyř libockých celolánních hospodářství spolu se statky čp. 7, 12 a 18. Na katastrální mapě Stabilního katastru je vidět rozsáhlost pozemků patřících k tomuto statku. Na polích se objevuje nové jméno držitele usedlosti: Jiří Houška. Zdá se, že tu i opravdu alespoň na čas bydlel. V záznamu k r. 1840 je popsán jako držitel domu a hospodářství, bydlil tu s manželkou Annou, dítkami Magdalenou a Frydrychem. Schovankou Aloysyí Černou, kuchařkou, dvěma děvečkami a voráčem. V roce 1830 tu pan Jiří Houška ještě nebyl, je tu zmiňován nějaký pan Antonín Stich. Za to tu je velmi pečlivě vypsána rodina v domě bydlící v nájmu, rodina truhláře Františka Waise, jehož syn Jan Wais později provozuje truhlářskou živnost v chalupě čp. 16. Jan Wais má četnou rodinu, šest synů a dvě dcery. Jeden z chlapců měl pak slavného syna: byl to prelát ThDr. a PhDr. profesor Josef Vajs (má hrob na libockém hřbitově). Narodil se v Liboci 17. října r. 1865. Byl badatelem a vynikajícím znalcem staroslověnské historie, kultury, liturgie a písemnictví. Další změna v držení statku čp. 10 nastala v druhé polovině čtyřicátých let. Truhlářskou živnost zde vykonával v roce 1845 Petr Urban, který si vzal za ženu dceru Františka Weise, Františku. K roku 1846 je zapsán jako majitel František Boroch (Baroch?) s manželkou Annou. Obě jména byla později přeškrtnuta a dopsána rodina dalšího držitele statku. Přípis je zřejmě o několik let pozdější a uvádí nové jméno: P. Bauer Kašpar; následují pak jména manželky: P. Josefa von Dreischok, a dětí: dceruška Luitgarde Elisabeth (*16.6.1850) a synáček Břetislav (Britwaldus *25.9.1851) (narozeni oba zdá se už v Liboci r. 1850 a 1851). V následujících asi deseti letech zůstává Kašpar Bauer majitelem, v Liboci však už nebydlí. V roce 1854 a dalších záznamech je uváděn Josef Šustr (v matrikách uváděn Schusser) , správce a hospodář. Je tu i s rodinou, poslední dítko se mu zde narodilo 2.3.1867; v zápisech jsou ještě pak uvedeny nejen dvě rodiny zaměstnanců statku, skotáka a děvečky, ale i nájemníka, obuvníka Jana Hlaváčka. V roce 1860 a dále v letech 1861 – 1863 je Josef Šustr (Schusser) uveden jako pachtýř statku. O dalších držitelích scházejí doklady. Podle záznamů v matrikách narozených se dne 15.5.1869 narodil v Liboci č.10 Ferdinand Jan, syn statkáře Jana Veselého. Další dítko, Božena, se narodila 1.12.1871. V té době byl Jan Veselý prokazatelně vlastníkem statku. Až k roku 1896 jsem našel zprávu, že 11. února zemřel na střevní tyfus pan Jan Bohumil Chvoj, majitel dvora čp. 10. Zemřel zřejmě mlád (v záznamu o úmrtí – † 11.2.1896 je uveden věk 31 let 6 měsíců. Pocházel z Kněževse č. 17 okr Praha západ, kde se narodil *16.5.1864 ). protože k jeho uctění rodina zesnulého určila 100 zl jako fond pro podporu místních chudých. A tehdy se objevuje poslední jméno v řadě držitelů statku: rod Durasů ( jako jediný matriční záznam o tomto rodu v dostupných libockých matrikách je zápis o úmrtí Václava Durase, kde je uvedeno, že jeho manželka se jmenovala Marie Chvojová. Marie Chvojová * 27.4.1854 byla sestra Jana Bohumila Chvoje a Václava Durase si vzala dne 20.5. 1873 . Durasovi pocházeli ze Slánska, ze Želenic (východně od Slaného) , kde vlastnili statek s č.p.1. Protože nejsou zatím digitalizovány matriky ( jakmile se tak stane,tak to ověřím), lze se jen domnívat, že jejich dítka se narodila právě v Želenicích a teprve později, po smrti Jana Bohumila Chvoje, rodina Durasova převzala žezlo nad vedením libockého dvora. Ve Slaném i v okolí je jméno Duras dodnes časté. Také známá zpěvačka Božena Durasová, manželka sochaře Jana Štursy, pocházela z okolí Slaného. Kolem roku 1900 se v dokladech o činnosti spolku "Zveleba Libocká" a v šestákově libocké kronice vyskytují tři jména z této rodiny: Antonín Duras, Antonie Durasová a Marie Durasová. Na paní Durasovou (Marie?), která se dožila nejen první republiky, ale i počátku nové války, si ještě dodnes někteří z Liboce pamatují. Sedávala prý na vyhlídce vysoko nad nárožím mohutných ohradních zdí v ohybu Libocké ulice na křižovatce k Ruzyni. Terén zahrady tu k severu prudce stoupal a zdi statku vlastně ohraničovaly hluboký průkop podjezdu pod dráhu. Nároží vysokých zdí statku jsou dobře vidět na druhé fotografii a průhledem Libockou ulicí k východu. Kumulace tří arkýřů obytného stavení uprostřed fotografie navozuje v perspektivní zkratce ještě víc iluzi jakéhosi zámečku; jen kdyby současně nebylo vidět i to chátráni! Tmavá budova vpravo je dům U Kubátů. A právě malíř pan Kubát v roce 1919 na jedné z pohlednic ze série kreseb s ústředním námětem letohrádku Hvězdy nakreslil Hvězdu a v dálce i Liboc skoro ze stejného místa, jako před sto lety vedutista Josef Šembera. Na Kubátově kresbě je vidět i statek čp. 10, už v konečné podobě, s arkýři i s vjezdem do dvora vestavěným do průčelí obytného stavení, v podobě, v jaké statek generace libockých i cízích beze změn vídávaly po víc než sto dvacet let! Nevím, jestli se paní Durasová dočkala roku 1945 a vyvlastnění statku. Pamatuji si jen, že na počátku války byl nájemcem dvora pan Šulman (nevím, jestli se psal zrovna takhle). Statku se říkalo "U Šulmanů" a chodilo se tam do dvora pro mléko. Pan Šulman zahynul pak brzy v koncentračním táboře. Pak už se události a věci veřejné překotně řítily vpřed a v Liboci nastal soumrak nejen zemědělské minulosti starobylé obce, ale i selským rodům a jejich rodným statkům. A tak dnes už honosnou tvář libockého dvora čp. 10 nikdo nikdy nespatří. Leda jen na několika zbylých fotografiích. A k nim jsem se vám pokusil připomenout i to, co na nich vidět není.