aní
Marie Hořejší rozená Strachová napsala o svých vzpomínkách a poslala
řadu fotografií:
Na dvoře domu Jenečská č.p. 146 byla sklenářská dílna, kde můj
dědeček a poté můj otec zasklívali. Děda měl veliké sklenářství na
Žižkově a v Liboci měl menší dílnu, kde zasklíval jen tak pro
sousedy, když někdo přišel s rozbitým oknem. Děda byl velice zručný
a kromě standardního zasklívání také sklo brousil, leptal a uměl i
lepit akvária. Traduje se historka, že když se zasklívaly kopule na
tehdy novém Wilsonově nádraží byla vypsána soutěž na zasklení
kopulí. Dědův bratr Josef Strach byl poměrně schopný obchodník, ale
jako sklenář prý moc šikovný nebyl . Všechna sklenářství tehdy
vyžadovala ke kopulím přistavit lešení ze kterého by se zasklívalo.
Josef Strach však investora přesvědčil, že firma Strach je schopna
to zasklít bez lešení. Soutěž vyhráli a Josef přišel domů a radostně
to dědovi sděloval a když se děda ptal jak to tedy budou zasklívat,
tak mu bratr sdělil, že to už nechá na něm. Nakonec to skutečně děda
zasklíval z nějaké zavěšené sedačky ačkoli nebyl horolezec. Dnes by
se tomu asi říkalo výšková práce. Pamatuji si, že na chodbě před
bytem stále leželo vyrovnané sklo a to už byl tvrdý socialismus,
protože já jsem se narodila v roce 1972. Když totiž zemřel děda tak
můj otec *1939, stále zasklíval lidem, kteří byli zvyklí k nám s okny
chodit. Když si dnes vzpomínám na ten dům, tak hlavně na pronikavou
vůni sklenářského kytu a fermeže.
Komentáře